Úvodní slovo

Rozmnožování rostlin pomocí tkáňových kultur je v současné době již zcela běžnou metodou. V širokém měřítku se zde rozmnožují touto technikou, jak školkařsky zajímavé věci – rododendrony, šeříky a řady dalších, tak květiny tropické hrnkové od orchidejí až po masožravé. Jakýkoli nový kultivar je velice rychle rozmnožen /př. patentován/ a uveden na trh.

V případě objevu nové endemitní rostliny, třeba v džunglích Vietnamu, je možné bez vážného poškození rostliny /odebráním semínka, nebo jednoho axilárního pupenu v úžlabí lístku/ tuto vzácnost v laboratorních podmínkách rozmnožit během roku tak, že uspokojí poptávku sběratelů a všech zájemců. Tradičními metodami by toto trvalo zcela určitě řadu let.

Navíc při likvidaci dané lokality /těžba, válka/, bude rostlin v kulturách takové množství, že nebude problém, až zdecimované území zregeneruje, ji tam bez problémů vrátit. Když jí bude všude dost, může se tak i bránit nájezdům „turistů“. Samozřejmě, že bych se rád podíval do jihovýchodní Austrálie, ale s fotoaparátem, protože by mě ani nenapadlo tam škubat Cephaloty, když jich jsou na každé výstavě nabízeny desítky a v agaru mi jich taky pár roste. A to ještě před pár lety byly v našich sbírkách raritou.

I v případě, že se některé rostliny stanou v určité době módními, je možné velice rychle reagovat a namnožit potřebné kultury tak, že není nutné zasahovat do jejich přirozených stanovišť.

Jižní Čechy – smutný pohled na krajinu zničenou těžbou rašeliny

 Jižní Čechy – Červené blato

Jižní Čechy – Červené blato – veselejší pohled

Některé země drancováním přirozených biotopů, vysušováním rašelinišť v představě, že tam poroste pšenka, nebo neúměrnou těžbou rašeliny, těžbou velkých ploch lesů, decimují populace některých rostlin, že pak se stanou vzácnými a musíme je chránit zákonem . Na druhou stranu, ale zase nemůžeme bydlet na bažině a musíme něco jíst. I s tím souvisí dokonalé zvládnutí regenerace kulturních rostlin od buňky po dospělou v nezbytnosti genetických úprav jejich vlastností.

Stále častěji se tyto metody, pro jejich současnou informační i materiální dostupnost, stávají i středem zájmů širší veřejnosti. Rád bych touto formou seznámil kolegy se svými zkušenostmi z malé, skromné domácí „laboratoře“ s kultivací rostlin in vitro, v sérii článků, členěných podle různých tech nik mikropropagace, které jsem zatím byl schopen uplatnit vzhledem k současnému vybavení. Chtěl bych to pojmout formou stravitelnou, tu tam do vesela, nezabíhat příliš do strohých podrobností fyziologických dějů, ale ne zase „vaříme z kokosu a banánových šlupek“, a ne jako manuál s návodem jak kterou kytičku vyrobit.